slava, odříkával slova:,,Anima Bracizlai, Sabaoth Adonay, vivat expers thanaton (místo davátov), Bracizlaus, yskiros ivoós)." III 58 jest užito řeckého slova λaós chybně v tvaru akkusativním místo populus: Quod rogat et postulat prostratus iaon universus Boemie. Konečně poznal Dobrovský,45) že v zkomolenině II 23 se skrývá řecké přísloví ő vos λugas. Pozdější písaři, nerozumějíce totiž řeckým slovům, zkomolili je v naprosté nesmysly. Ona slova jsou názvem jedné satiry M. Terentia Varrona (z I. stol. př. Kr.). Spisy Varronovy byly za doby Kosmovy známy, takže Kosmas mohl věděti, že to jest název satiry Varronovy. Ale ona slova kolovala též jako přísloví;46) tak vyskytují se u Boëthia Cons. phil. I 4. Odtud je zná též Kosmas, poněvadž jich jest u Boëthia užito v stejném spojení: Sentisne haec atque animo inlabuntur tuo? An ὄνος λύρας? Όνος λύρας (sc. ¿zośwv) znamená ve spojení se slovem stare, jako jest u Kosmy,,,státi hloupě“ jako osel, když naslouchá hře na lyru, které nerozumí.47) Při tom ovšem nebéřeme v úvahu řeckých slov, která tvoří slovní poklad středověké latiny, do níž se dostala vlivem církevním; těch má Kosmas veliké množství (na př. brabium, cenobium, chirographum, ciroteca (= edn), clamis (= ziaus), discolus, ebdomada, encenio (yxaivico), yroniἐγκαινίζω), cus, euphonizare, machera, monarchos, scema (= oñμα), sicophanta, synalimpha, zelotipia).48) Pro úplnost jest připojiti ještě reminiscence na latinské básníky křesťanské. Nejvíce jich jest na báseň v hexametrech Carmen paschale neboli De Christi miraculis v 5 knihách od S edulia (z první polovice V. stol. po Kr.). O Tetce, druhé dceři Krokově, vypravuje Kosmas I 4, že zavedla mezi lidem různé pověry. Jak ukázal Manitius,49) jest to parafrase veršů Seduliových, který vypočítává v I. knize své básně různé druhy pohanské pověry. I 4: Sicut hactenus multi villani velut pagani, hic latices seu ignes colit, iste lucos et arbores aut lapides adorat, ille montibus sive collibus litat, alius, que ipse fecit, idola Carm. pasch. I 259: stellisque litant... hic laticem colit, ille larem ... (263) tenues ... ignes. Arboreis alius ponit radicibus aras. Instituitque dapes et ramos 45) Monatschrift des vaterländischen Museums I, v Praze 1827, str. 78. 46) Diogenes VII 33 (Corp. paroem. ed. Leutsch et Schneidewin, Göttingen 1839, I, str. 291). 47) Proto nesprávně překládá V. V. Tomek, Fontes rerum Bohemicarum II 1, str. 97:,,Zdali bude osel hráti na housle ?" 48) Seznam jich jest ve vydání Bretholzově na str. 280-295. 49) Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung VIII, 1887, str. 480. Srv. též A. Dvořák, český časopis historický X, 1904, str. 448. surda et muta rogat et orat, ut domum suam et se ipsum regant. I 9: Urbem conspicio, fama que sydera tanget (podobně III 36: ardua sydera tangit). I 30: Plura referre pudet (po- I 34: Sicut erat vir columbi- II 41: Pertulit heu . . . Inpedior lacrimis (totéž III 51) nec possum promere dictis. III 22: Edidit et tenerum suspendit ad ubera natum. III 43: Prospectans arcis de throno etherio. III 49: Spiritus in vacuas fugiens evanuit auras. flebilis orat, ut natos caram- Carm. pasch. IV 56: Vertice Carm. pasch. II 171: Per vo lucrem, quae felle caret.50) Carm. pasch. III 189: En ite rum veteres instaurans lubricus artes ille chelidrus adest. . . humano gaudet pinguescere tabo. Carm. pasch. V 95: Impedior lacrimis (srv. též Ovid. Met. IX 328) rabidum memorare tumultum. Carm. pasch. I 113: Edidit et serum suspendit ad ubera natum.51) Carm. pasch. I 31: Arcibus aethereis. Carm. pasch. IV 89: Pulsus et in vacuas fugiens evanuit auras. Z allegorické básně Psychomachia (boj o duši) největšího křesťanského básníka Aurelia Prudentia Clementa (z IV. stol.), líčící zápas křesťanských ctností s pohanskými neřestmi o duši, cituje Kosmas III 19 verš 550: Nil refert (u Kosmy differt), armis contingat palma dolisve. Pochybný jest citát II 3 talibus alloquiis z básníka Iuvenca II 321, jenž žil za císaře Constantina a zbásnil knihy evangelií, napodobuje římské klassiky, zejména Vergilia. Konečně vyskytují se u Kosmy též reminiscence na Pa ulina z Noly (IV. stol.), vedle Prudentia největšího básníka 50) Není jistá reminiscence. 51) Zda měl Sedulius na mysli místo Verg. Aen. VI 764: Quem tibi longaevo serum Lavinia coniunx educet, jak soudí Bretholz na str. XXVIII ze shody mezi oběma v slově serum, jest těžko říci. křesťanského starověku, a Paulina Petricordi u. Prvého týkají se dvě místa: II 41: Non tulit ulterius. III 43: Rerum cunctarum comes indimota mearum. Carm. 15, 232: Non tulit ulterius. Appendix ad Paulin. Nolan. 152): Mearum comes inremota rerum. Z životopisu sv. Martina53) druhého Paulina cituje Kosmas tři místa, a to: I 42: Linquens terrena captat celestia regna. III 17: Manibus post terga 'ligatus. III 39: Pluribus ex gestis aliquid contingere scriptis. I 23: Linquere terrenas sublimi pectore curas. I 204: Manibus post terga revinctis (s reminiscencí na Verg. Aen. II 57). II 160: Attamen e propriis tangam paucissima dictis. 7. K veršům latinských básníků, jimiž Kosmas prokládá své prosaické vypravování, pojí se vlastní jeho verše, jež skládá po tehdejším způsobu tu s větší, onde s menší dovedností. Kosmas o tom mluví sám v předmluvě k II. knize své kroniky: ,,Quod autem in quibusdam locis quasi metricos versus invenis, scias me scienter nescium fecisse dum feci versus." V díle Kosmově jest přes dvě stě bezvadných hexametrů, vedle toho množství hexametrů pochybných, pět pentametrů, jeden verš daktylský sedmistopý (II 12: his verbis temptat diram deflectere cesaris iram)54) a kusy veršů, které činí prósu rhythmickou. O tom není třeba zevrubněji vykládati; stačí odkázati na podrobný výklad Bretholzův.55) 8. Básnický ráz díla zvyšuje tehdy rovněž oblíbená rý movaná prós a, jejíž nesčetné příklady najde čtenář na každé stránce díla Kosmova. Rým vztahuje se bud' na poslední slabiku nebo slabiku přízvučnou a další slabiky, které po ní následují, nebo jen na poslední samohlásku; někdy končí se kóla jen stejným konsonantem.56) Na ukázku budiž uveden aspoň jeden 52) Migne, Patrologiae cursus completus. Series latina. Sv. LI, 611 Corpus scriptorum eccles. lat. Vind. XXX, 344). 53) Corpus scriptorum ecclesiast. lat. XVI = Migne LXI, 1009. 54) Snad jest jím i verš III 58: dixerat et flebat natumque suo angebat ploratu, uznáme-li ovšem hiát a hlavně měříme-li slabiky bat a plo krátce, ač jsou dlouhé. Bretholz na str. XLIV n. jej uvádí jako pochybný hexametr od slov et flebat. 55) V jeho vydání na str. XLII nn. nn., jenž 56) Obšírně o tom vykládá Bretholz na str. XXXVIII v textu oddělil jednotlivá kóla, v nichž se tento zjev vyskytuje, mezerou, takže jest skladba díla Kosmova po této stránce na první pohled i oku patrná. z nejvýznačnějších příkladů I 40: Aut ego coniugio fungar egregio aut ego ludibrio mergar perpetuo, fieri non poterit, ut mea non fuerit Iuditha, nobilibus edita natalibus, virgo spectabilis, multum amabilis, solis luce clarior, vita mihi carior; vivat ut superstes, laus Deo sit perpes. 9. Básnická dikce patří k neposledním prostředkům, které dodávají dílu Kosmovu rázu básnického. Nelze v tom ovšem viděti ryze individuální vlastnost Kosmovu, nýbrž zjev dosti častý v tehdejší středověké próse. S básnickou dikcí shledáváme se nejen, jak jest přirozené, v citátech z básníků a ve vlastních verších Kosmových, nýbrž i v prosaickém vypravování. Po způsobu římských básníků užívá Kosmas básnických slov místo obyčejných, v próse obvyklých: latices nebo latex m. aqua (na př. I 3: incorrupti latices haustus dabant salubres; I 4: hic latices seu ignes colit; předml. k II. kn.: fitque haustus puri laticis); sonipes m. equus (na př. II 10: insiliens tergo sonipedis; III 59: iam pectus velut sonipes fessus anhelat). Jmen bohů a bohyň, jako Bacchus, Ceres, Vulcanus, Venus, Hymenaeus, Mars, užívá také metonymicky místo vinum, panis nebo frumentum, ignis, amor, conubium a proelium, a to nejen ve verších přejatých z římských básníků a vlastních, nýbrž i v prosaickém vypravování; tak I 8: Cerere et Bacho corpora reficiunt,57) cetera noctis spacia Veneri et Himeneo indulgent, I 9: sublatis Cerere et Bacho ex earum oppido muros Lemniaco vacuos indulgent Vulcano, II 45: nusquam magis Vulcanum videbis furentem, III 36: ecce Ceres vestra favillat, lares vestri usque ad nubila fumigant, Vulcanus tota terre in superficie furit, II 3: sine Marte potiuntur urbe, II 35: in ipsa fronte Martis, III 36: in adversa fronte Martis pugnaverunt. Hojně jest u něho příkladů eufemistických perifrazí a metaforických rčení, tak na př. I 9: cuius vitam dum rumpunt Parce o smrti, I 35: pollicetur aleam Martis cito venire lusum o svedení bitvy, III 59: utrum ibi figam littori anchoram an etiam nunc furentibus euris in altum carbasa tendam o ustání v práci a o jejím pokračování, II 10: sedens montis in supercilio o vrcholku hory. Po způsobu římských básníků mluví II 10 o balthei bis cocco tincti. Mimo uvedené již místo III 59, kde vzpomíná Kosmas svých mladických studií v Lutychu, jest básnicky vzletně líčen též na př. I 3 život volné lásky lidí za zlatého věku v Čechách, takže celé místo, nejen konec, obsahující dva citáty z Vergilia, jest podezřelé z toho, že to je reminiscence na nějakou, blíže neznámou, latinskou četbu:58) Nam more pecudum singulas ad noctes novos probant himeneos et surgente aurora trium Gratiarum copulam et ferrea amoris rumpunt vincula; et ubi nox 57) I 3 nazývá chléb a víno munera Cereris et Bachi. quemque occuparat, ibi fusus per herbam, frondose arboris sub umbra dulces carpebat somnos. Všemi prostředky v této kapitole uvedenými, povahy vnitřní i vnější, z nichž některé volil úmyslně, některých pak se přidržel jako tehdy obvyklých, uživ jich nejvýše ve větší míře než jiní, dosáhl Kosmas toho, že jeho dílo dostalo ráz básně epické. II. Ale přes to zůstává ovšem Kosmova kronika prosaickým spisem historickým. Nicméně i jako takový má vztahy k antice jako celá středověká literatura historiografická, jíž byla díla římských historiků vzorem. 1. Kosmova kronika patří ještě k spisům rázu annalistického, které nedbajíce vnitřní souvislosti událostí, řadí je k sobě rok za rokem. Teprve pozdější dějepisci přestali události vypočítávati a počali je seskupovati podle určitých hledisek. Da tování od roku v tělení Kristova (ab anno dominice. incarnationis) přejal Kosmas z kroniky Reginonovy,59) která mu byla i jinak vzorem, ale jest to jen podle jiného východiště upravený antický způsob datování; v podstatě je to totéž, jako když na př. Livius datuje události ab urbe condita. Kromě skladatelů všeobecných dějin, jako Herodota, Pompeia Troga a Appiana, a kromě životopisců píší všichni antičtí dějepisci annalisticky, methodou chronologickou, seřaďujíce události podle let. Lukianos ve spisku, nadepsaném Πῶς δεῖ ἱστορίαν συγγράφειν kap. 50 prohlašuje óuozoovεiv, seskupování událostí v téže době sběhlých, přímo za zásadu. Kronikářský způsob datování v historických spisech středověkých, zejména od IX. do XI. století, jest přímým pokračováním způsobu, který zavedl na sklonku starého věku Julius Africanus (r. 221 po Kr.). Po něm byl to Eusebius, biskup z Caesaree (III. a IV. stol.), jenž ve své kronice datoval od narození Abrahamova. Z počátku byly totiž i pro události křesťanské základem dějiny židovské, ježto bylo křesťanství pokládáno za pokračování židovství. Druhá kniha kroniky Eusebiovy jest zachována v latinském překladu a doplňku Hieronymově (r. 380/81). A právě toto dílo mělo pro chronografickou literaturu středověkou ohromný význam; z něho čerpal středověk své vědomosti chronologické.60) Bylo na snadě, že křesťanští spisovatelé nahradili později narození Abrahamovo Kristovým. Hieronyma Kosmas cituje I 42: Sicut ait beatus Hieronimus, 59) Regino, opat benediktinského kláštera v Prümu, nedaleko od Lutychu, dokončil jako opat kláštera sv. Martina r. 908 (zemřel r. 915) světovou kroniku od narození Krista až do r. 906. Věnoval ji mohučskému biskupovi Adalberovi. Rozdělil ji na dvě knihy. První obsahuje děje od narození Kristova až do r. 741; druhá podává činy franských králů od smrti Karla Martella r. 741 až do r. 906. GO) M. Scha nz, Geschichte der römischen Literatur IV 1, str. 402. |