ale citát i s jménem není vzat přímo z Hieronymova spisu Contra Rufinum II 25, nýbrž z vypravování Reginonova k r. 813. že i v době po Kosmovi bylo dílo Hieronymovo známo, o tom svědčí dodatek o chronologii Hieronymově na konci 13. kapitoly I. knihy v rukopise A3. 2. Bylo zvykem antické historiografie, že vkládala do dějepisného díla řeči. To činil zejména její směr rhetorický, jenž převládl později nad směrem dramatickým. U Římanů byl hlavním jeho zástupcem Livius, jenž se stal vzorem pozdějším spisovatelům děl historických. Řeči jsou v dílech antických dějepisců vždycky ozdobou, poutavou četbou, která někdy zastiňuje vlastní vypravování událostí. Spisovatel má v nich příležitost projeviti své umění rhetorické, ale i svou schopnost správně psychologicky analysovati osobnosti i události. Nejsou to totiž skoro nikdy řeči skutečné, nýbrž smyšlené, vlastní výtvory spisovatelovy, většinou se nelišící slohem od vlastních částí díla; v nich snaží se autor o to, aby podle skutečnosti, kterou zná, vystihl povahu mluvící osoby a s jejího stanoviště vysvětlil věc, o kterou jde. Jsou tedy v antickém díle historickém řeči též náhradou za úvahy a obšírné charakteristiky moderního dějepisce, jichž bychom u antického historika většinou marně hledali. Neboť i on dbá jako básník epický přísné objektivnosti, jest skryt za událostmi a jednajícími osobami, které vystupují v popředí a mluví za něho. Mluví vojevůdcové na obou stranách před bitvou, aby povzbudili své vojsko k statečnosti, mluví poslové a státníci při nejrozmanitějších příležitostech ve shromáždění. Tento prostředek antické techniky historiografické souvisí s odchylným názorem starých na dějepisectví. Nedívali se totiž na ně jako na vědu, jak činí doba moderní, nýbrž až na Thukydida a Polybia, kteří jsou svým pragmatismem blízci dějepisectví modernímu, jako na umění, bud' rhetorické nebo básnické, a to dramatické, nebo obojí zároveň. Úkolem historikovým není badati to činí grammatikové a učenci, obírající se starožitnostmi, kteří především sbírají látku - nýbrž zpracovati nashromážděnou látku historickou v dílo umělecké, jež má míti rozmanitý účel pro jednotlivce i celek; aesthetický, aby potěšilo čtenáře, praktický pro státníka, aby věděl, jak si má vésti ve správě obce, ethický pro každého, aby měl vzory pro svůj vlastní život, a tím zároveň vlastenecký pro celý národ, aby slavné činy předků sílily jeho národní vědomí, nadchly jej k statečnosti a vedly k velikosti a slávě. Proto rhetor jest zvláště způsobilým k tomu, aby psal spisy historické.61) Tento názor na dějepisectví přejal i středověk; Ganfredus Malaterra, benediktinský mnich z XIII. stol., nazval Sallustia 61) A. Kolář, Theorie antického dějepisectví. Listy filologické XLVIII, 1921, str. 1 nn. inter historiographos laudabilem rhetorem.62) A s tímto názorem přešla do středověkého dějepisectví i antická technika práce, a to v celku i podrobnostech: v uspořádání látky, popisech, vkládání řečí, charakteristikách, zeměpisných a národopisných exkursech, všeobecných úvahách a dokonce i v jednotlivých výrazech, obrazech, přirovnáních a pod. I Kosmas užívá ve své kronice přímých řečí; činí to v tak hojné míře, že není takřka kapitoly, aby v ní nebylo buď kratšího nebo delšího oslovení. Delší řeči bývají obyčejně silnou slupkou, z níž jest dosti těžko vyloupnouti vlastní skrovné jádro obsahové. Avšak za římskými dějepisci stojí Kosmas v tom, že nedbá v řečech pravděpodobnosti, vkládaje na př. mluvícím osobám do úst antické představy náboženské a citáty z latinských auktorů, zkrátka přiděluje jim své vlastní klassické vzdělání, kterého samy jistě neměly. Uvedeme aspoň význačnější příklady. Tak I 4 reptá proti výroku Libušinu vladyka, proti němuž bylo rozhodnuto ve sporu o mezníky; I 5 vyzývá Libuše národ na sněm, aby si zvolil knížete; I 7 oslovuje Přemysla smělejší z poselstva, doprovázejícího knížete na Vyšehrad; I 10 povzbuzuje Vlastislav před bitvou Lučany k statečnosti proti Čechům, vzývaje při tom římské bohy války Marta a Bellonu; I 11 dává věštkyně Lučanů výstrahu svému pastorkovi, aby se zachránil z bitvy, ve které budou Lučané poraženi; dovolává se při tom rovněž římských bohů Iova, Marta, jeho sestry Bellony a Plutona, zetě Cereřina; I 12 povzbuzuje Tyr, vůdce Čechů, své bojovníky proti Lučanům ; z charakteristiky Kosmovy: vir precipuus honestate corporis, etate et nomine Tyro jest patrno, že uvádí jeho jméno v souvislost s latinským slovem tiro nováček, mladý bojovník; I 29 rozmlouvá Strachkvas s biskupem Vojtěchem; I 33 oslovuje kníže Boleslav před svou smrtí svého syna; I 42 Jaromír, dosadiv synovce Břetislava na stolec knížecí, promlouvá k lidu; II 9 povzbuzuje třikrát německý císař Jindřich II své bojovníky při vpádu do čech; II 11 vyměňují si vzkazy Břetislav s Okkartem: Okkart vyzývá Břetislava k vzdání, Břetislav mu hrozí, že bude synem smrti, neopustí-li jeho zemi; II 13 oslovuje kníže Břetislav předáky, které si k sobě povolal; II 35 oslovuje markrabí rakouský Lipold před bitvou s knížetem Vratislavem své vojsko; II 45 Wirpurga, choť Konrádova, přijde do ležení krále Vratislava, aby ho usmířila s jeho bratrem, svým chotěm, a odvrátila od bratrovražedné války. Dojemnou řečí, v níž se zmiňuje o požáru Troje a Vulcanovi, odvrátí jej od krveprolití. III 7 rozmlouvá kníže Břetislav, syn krále Vratislava, se svým svakem Wigbertem; III 17 moravský kníže Svatopluk, obléhaje pražský hrad, má řeč k svému vojsku; III 19 radí Budivoj 62) E. Norden, Die antike Kunstprosa II2, str. 85, pozn. 1. Svatoplukovi, aby užil lsti místo zbraní, poukazuje na to, že i Troje dobyli Argivští lstí, a cituje verš z Prudentiovy Psychomachie, uváděje jmenovitě auktora i jeho báseň. Pak následuje řeč zrádce, vnuka Hapatova, k Bořivoji. III 23 pronáší Svatopluk hněvivou řeč proti Vršovicům; III 36 povzbuzuje před bitvou u potoka Trutiny kníže Vladislav Čechy proti svému bratru Soběslavovi a vojsku polského knížete Boleslava, pustošícímu zemi českou; při tom se ohání klassickými vědomostmi: Ecce Ceres vestra favillat, lares vestri usque ad nubila fumigant, Vulcanus tota terre in superficie furit; III 53 odpovídá vévoda saský Lutera poselstvu knížete českého Vladislava, pomáhajícího arcibiskupovi mohučskému a hraběti Wigbertovi, mluvě o attické Istivosti (Attica prudentia) a nazývaje Wigberta druhým Odysseem (alter Ulixes); III 58 navštíví Svatava svého nemocného syna, knížete Vladislava, aby ho usmířila s jeho bratrem Soběslavem, a má k němu tklivou řeč. Syn ujišťuje ji v své odpovědi, že není srdce tvrdého, že není zrozen z diamantu ani z Charybdy. Jako v uvedených případech, antikisuje Kosmas české poměry i jinak. Tak II 7 oslovuje české poselstvo papeže a jeho sbor patres conscripti jako římský senát a dále sanctissimi patres; podobně II 32 mluví se o rádcích královny langobardské a burgundské jako o senatorius ordo. Ale to činí na př. i Adam z Brem, současník Kosmův, pravě 3, 34 o Adalbertovi a Annovi, že byli prohlášeni konsuly (consules declarati sunt), 3, 60 in anno consulatus sui, 3, 59 dokonce iam septies consul, nebo nazývaje v schol. 48 saskou kněžnu Emmu inclita senatrix.63) 3. Při této příležitosti budiž podotčeno, že Kosmas projevuje ve svém díle vedle znalosti antické mythologie též vědomosti z antických dějin. O zmínce o porážce Pompeiově u Farsala na polích emathijských II 10 byla řeč již svrchu. K tomu jest připojiti kromě narážek na osoby a příběhy siarozákonní zmínku o diktatuře Sullově a jeho krveprolití II 10, s nímž se srovnává pobití německé šlechty v bitvě Čechů s císařem Jindřichem II., dále II 13 a I 9 zmínku o králích římských Romulovi, Removi, Numovi Pompiliovi a Ancu Martiovi, II 18 o císaři Iulianovi, kterého ovšem charakterisuje jako odpadlíka; I 19 srovnává se ukrutnost knížete Boleslava Ukrutného s krutostí Herodovou, Deciovou, Neronovou nebo Diokletianovou; III 5 jest zmínka o vypuzení židů z Palestiny za císaře Vespasiana. Konečně III 35 vzkáže kníže Vladislav polskému knížeti Boleslavovi, který se chystá překročiti řeku Cidlinu: Flumen transibis, sed non impune redibis. To upomíná na známý dvojsmyslný výrok věštírny, formulovaný slovy: Ibis redibis non morieris in bello, jehož se dostalo lydskému králi Kroisovi, 63) Manitius II, str. 408. chystajícímu se vtrhnouti přes řeku Halys do říše perské;64) dvojsmyslnost věštby ustoupila ovšem zřetelné vyhrůžce v ústech Vladislavových. V antické půdě tkví též názor Kosmův I 2 o rozdělení světa ve dva díly (Europa, Africa-Asia), nikoli ve tři: In divisione orbis secundum geometricos Asia nomine sub suo dimidium mundi obtinuit et dimidium Europa et Africa. V podobném smyslu praví též Plinius starší Nat. hist. III 1, 5: Europa... quam plerique merito non tertiam portionem fecere, verum aequam, in duas partes ab amne Tanai ad Gaditanum fretum universo orbe diviso. 4. Jako jsou řeči po způsobu antickém v Kosmově vypravavání součástí líčení bitev, tak líčí Kosmas i bitvy podle vzoru římských dějepisců. To byli lidé rhetoricky vzdělaní, kteří nejsouce zpravidla vojevůdci, neměli vůbec vojenských vědomostí a neznali většinou ani bojišť z autopsie ani postavení vojsk; nešlo jim o to, aby vylíčení bitvy bylo historicky věrné, nýbrž viděli v něm vítaný prostředek k tomu, aby se zastkvělo jejich slovesné umění a aby své vypravování čtenáři oživili a osvěžili. To způsobilo, že se vyvinul určitý způsob komposice takových míst, jenž se stal šablonou. Příklady podává v hojné míře Livius. Tak na př. líčí v XXI. knize bitvu Římanů s Hannibalem u Ticina v druhé válce punské tím způsobem, že nejprve v kap. 40 mluví Scipio k vojsku římskému, pak v 43 Hannibal k vojsku karthaginskému; v kap. 45 Hannibal osloví krátce ještě jednou své vojsko, načež teprve v kap. 46 líčí se vlastní bitva. Podává se postavení obou vojsk, několika všeobecnými větami líčí se bitevní vřava a zápas jezdců a pěších, načež objevení se Numidů a poranění konsulovo způsobí ústup Římanů do tábora. Ale Livius nebyl vzorem Kosmovi v líčení bitev, nýbrž, jak poznal již W. Wattenbach65) a jak z dalšího výkladu vysvitne, nejspíše Sallustius. Toho Kosmas znal, jak o tom svědčí reminiscence na něho v jeho díle, a měl ho vzorem ještě i v jiných věcech, jak také bude dále vyloženo. Většinu reminiscencí má Kosmas ze Sallustiova spisku o Catilinovi, kde se na konci líčí bitva konsulů proti Catilinovu vojsku u Pistorie r. 62. př. Kr. Catilina povzbudí své vojíny, na druhé straně legát Petreius své legic, načež dojde k srážce, zprvu kopím, potom zblízka meči. Líčí se útoky na střed a křídla, načež jak se vrhne Catilina do nejhustšího šiku nepřátel a padne, hrdinně bojuje. Stejně šablonovitě líčí bitvy i Kosmas s tím rozdílem, že svá líčení zpestřuje po způsobu epických básníků podobenstvími a prokládá reminiscencemi na římské spisovatele. Tak tomu jest 64) Cicero de divinatione 2, 56, 115 naznačuje dvojsmyslnost oné věštby slovy: Croesus Halyn penetrans magnam pervertet opum vim. 65) Deutschlands Geschichtsquellen im Mittelalter II, 6. vyd. v Berlíně 1894, str. 205. v líčení dívčí války I 9 s reminiscencemi na Ovidia (Met. III 415), Horatia (epod. XV 1, epist. II 2, 214) a Vergilia (Aen. VIII 696).66) I 10-12 líčí Kosmas bitvu mezi Čechy a Lučany u Turska. Jmenují se vůdcové na obou stranách, pak následuje řeč Vlastislava, knížete Lučanů, načež podle vzoru řeči Catilinovy v Sallustiově Catil. c. 5867) řeč statečného Tyra, jenž povzbudí Čechy místo zbabělého jejich knížete Neklana. Pak ještě jednou povzbudí Lučany Vlastislav a rovněž Tyr obrátí se k čechům několika slovy, týkajícími se jeho pohřbení, načež vlastní bitva jest odbyta několika slovy: „Moxque prosiliens ceu maxima moles rupis, que fulmine rupta de summitate alti montis fertur per abrupta loca sternens omnia obstacula, haud aliter ruit fortissimus heros Tyro in confertissimos hostium cuneos; ac veluti si quis in horto tenera papavera succideret ferro, ita obstantium metit ense capita hostium, donec plenus hastilibus quasi herinacius in media strage super magnam struem occisorum cecidit." Také Catilina jest nalezen longe a suis inter hostium cadavera (Sall. Cat. 61, 4) a stereotypní Kosmův obrat ,,ruere in confertissimos hostium cuneos" mohl by býti rovněž ze Sallustiova líčení bitvy u Pistorie (Cat. 60, 7: in confertissumos hostis incurrit ibique pugnans confoditur). Na konec dodává Kosmas po způsobu básníků epických a římských historiků, že je nesnadné vypočítávati, kdo koho usmrtil, ale že jest jisté, že Čechové zvítězili a Lučané všichni padli, až na jednoho, jenž se zachránil útěkem. O padlých zmiňují se na konci svých líčení bitev římští historikové zpravidla; tak Sallustius Cat. 60, 7 jmenuje Manlia a Faesulana a rovněž u Livia jest pro to hojně dokladů, na př. XII, 49, 16 na konci líčení porážky Římanů od Hannibala u Cann. Podobným způsobem líčí Kosmas výpravu německého císaře Jindřicha II. do Čech II 8 nn. Jindřich chce vtrhnouti do Čech z Bavor, ale najde cesty zatarasené. Rozhněván vykládá, že to Čechům nic nepomůže, že jsou ztraceni,,aut si ascendent super nubila aut si includant se inter sydera". To upomíná na vypravování Herodotovo IV 131 n. o tom, jak perský mag vyloží králi Dareiovi smysl darů, ptáka, myši a žáby, které mu poslali Skythové na jeho výpravě proti nim. Pták prý znamená, že nevzlétnou-li Peršané jako ptáci k nebesům, budou postříleni šípy (v un ὄρνιθες γενόμενοι ἀναπτῆσθε ἐς τὸν οὐρανόν, οὐκ ἀπονοστήσετε ὀπίσω ὑπὸ τῶνδε τῶν τοξευμάτων βαλλόμενοι). Némecký císar tedy ještě předstihuje pohrůžku skythskou. Češi neuniknou, ani kdyby se povznesli nad oblaky a ukryli mezi hvězdami. Jako u Herodota se praví, že Peršané neuniknou, nezalezou-li jako myši do der (ἢ μύες γενόμενοι κατὰ τῆς γῆς zatadúntɛ), tak i u Kosmy srovnává Jindřich Čechy s myšmi, 66) Viz vydání Bretholzovo na str. 20 a 21. |