svatováclavské (Nedej zahynouti nám i budoucím), v Alexandreidě a v rkp. Hradeckém.242) Dobře věděl Dobrovský, že záporná věta bezslovesná zní íí; × гaarona MH &нждь, нн, dixit mihi: Vide ne feceris, öpa un Apoc. 19, 10 et 22, 9.

Syntaxis regiminis (pag. 614—667).

Pádosloví probral Dobrovský dosti podrobně.

U akkusativu probírá šíře jen funkci adverbální u sloves transitivních. Genitivo-akkusativ životných maskulin sem také počítá, a správně zdůrazňuje, že genitivní tvary ve funkci akkusativní jsou všeobecně slovanské (in omnibus dialectis) jen v singuláru, kde se původní akkusativ tvarem nelišil od nominativu. (Jako příklad možného dvojsmyslu při zachování původní formy uvádí Prov. 22, 9: мужа тиха и дажТЕЛА ЛЮБИТ FA — MSX THX...). Ale v plurálu se tvarem akkusativ od nominativu lišil, a nebylo tedy třeba genitivo-akkusativu. Proto v církevní slovanštině není jich v plurálu, třebaže ruština je má i tam, ovšem analogií: In plurali tamen, cum Accusativi a Nominativo flexione distinguantur, non licet Genitivos Accusativis in lingua slavica substituere, quamvis id Russis ita placuerit (p. 616). Tento rozdíl mezi ruštinou a církevní slovanštinou Dobrovský jasně dokládá.

Kromě předmětu vnějšího připomíná jen, a to krátce, akkusativ míry časové, ku př. двk Akтk чapстRORA; ZA akkusativy pokládá také ustrnulé výrazy adverbiální Reчep a ANECA (idem est ac Aнh ch!), v nichž my raději vidíme nominativy, totiž nominální věty nominativní časového určení; a za akkusativ dokonce také pokládá adv. пoл8дHE, který již svým tvarem je docela zřejmý lokál subst. u- kmenového noл a genitiv n- kmene Ahh. Dobrovský ztotožňoval akkusativ časový s genitivem časového určení: Sed et Genitivus eodem officio fungitur: перваго лѣта, втораги дне, мѣсяца шестаг, полѕношн24) еtс. Ani s tím nelze souhlasiti, neboť je tu významový rozdíl: akkusativ času označuje míru časovou (jak dlouho ?), genitiv - časové určení, datování. Tomuto pojetí se nepříčí adv. dnes, letos, večeros a pod., která ovšem neoznačují míru, nýbrž časový bod: to jsou původem nikoli akkusativy, nýbrž nominativy.

V syntaxi genitivu zdůraznil Dobrovský genitiv negativní u záporných sloves transitivních, který byl ovšem znám

242) Srv. k tomu zvl. Vondrák VSG II, 400 n.; týž Aksl. Gram.2 606; Gebauer, Přír. ml.3 s. 402-104. S tím souvisí theorie o původní významové rozmanitosti nynějších obou negací; o tom srv. Edw. Hermann, Die Bedeutung der Wörtchen *ne, *ne, *nei in d. idg. Sprachen, Gött. Gel. Wiss. 1919, seš. 2., s. 223-228.

243) полSношн není ovšem původem genitiv, nýbrž lokál, právě tak jako ПOASAKнE, S genitivním přívlastkem.

již Smotrickému.244) Dobrovský nalezl také, že genitiv negativní jest i v záporných větách existenciálních: н á нмa чaдa, Luc. 1, 7; сребра и злата нѣсть у мене, Act. 3, 6; келиЧЇЮ Г нѣсть конца а ј.

Kromě negativního genitivu povšiml si Dobrovský (p. 622) dobře toho, že slovesa reflexivní ve významu aktivním přibírají předmět v genitivě (t. zv. předmět nepřímý).245) Bohužel v dokladech při tom uvedených nejsou rozlišeny původem různé druhy genitivu.

Z předpon, které u sloves složených působí k vazbě genitivní, uvedl: wr-: да Флучен сънмиша будет Joh. 9, 22: 4з wɣожо CRKтA cerw Nestor; HA-: (,,praeter Accusativum objecti petunt Genitivum medii, quo actio Verbi complenda est“): Хлѣба небеснагw насыти их (olim ) Psal. 104, 40; напитакши ны хлеба сльзная и напоиши НЫ CALS Kh Mkps Psalm. 79, 6. Venet.; из-: испанихсе сутѣхою 2 Cor. 7, 4. — офтѣхы.

Konečně znal ještě Dobrovský genitiv u sloves žádání (Verba desiderandi, optandi, petendi, p. 623 sq.): пoвEAK HM ждати шектованія отча, Act. 1, 4; сребра или злата или риз ни Динаги возжелах Act. 20, 33 a j.

Jak viděti, genitiv adverbální není u Dobrovského zdaleka vystižen ve všech svých odstínech a není úplně doložen; zejména pak nejsou rozlišovány genitivy původně genitivní od genitivů původně ablativních. V české mluvnici byl Dobrovský i co do dokladů i co do druhů genitivních mnohem úplnější (Ausf. Lehrgeb. 370 n., Lehrgeb. 274 n.)

Rovněž u genitivu adnominálního necítil ještě Dobrovský rozdílu mezi genitivním vztahem a ablativním. Tak promiscue následuji gen. miry (нуже суста клаты и горести полна суть, Rom. 3, 14; достоин дѣлатель мзды своем а j.) vedle genitivü separativních (лишени суть славы Божім, Rom. 3, 23), zvl. po komparativech болїй пророка шанна крестителя NHKTOXE ECTь, Luc. 7, 28 a j.). Kromě genitivu míry po adj. plnosti jest ještě uveden genitiv partitivní, ale bez tohoto názvu, ku př. число мужей, мѣра Елеа, чаша воды, чванец вина. Při tom jemně Dobrovský vycítil, že v takovýchto příslovečných určeních je významový rozdíl mezi genitivem a akkusativem: Immo et aliquantam partem subintellectam per Genitivos exprimere amant Slavi: уakáа, Rоды, вин, ubi pars indeterminata relinquitur, pro Accusativis ɣaks, Rо48, Rино, quibus utuntur, si de toto sermo sit; plane Gallorum et Italorum more (pag. 627). Jak je to jadrně a výstižně pověděno!

Konečně z adnominálních funkcí uvádí ještě genitiv determinativní: Genitivum denique regunt Substantiva omnia, si iis determinandis alia serviant... Supplent itaque

244) Viz zde č. I. s. 45.

245) Srov. zvl. doklady Miklosichovy, Vergl. Synt.2 s. 504.

Genitivi hoc in casu Adjectiva possessiva, si haec deficiant (pag. 627-628). Ale v dokladech sem zařaděných nejsou různé odstíny těchto adnominálních genitivů specifikovány. Nalézáme tu bez rozdílu vedle sebe gen. definitivní (п8ть Hстинм), gen. subjektivní (BOстOK CAншA), gen. objektivní (стpax смepтн), gen. possessivní (npkмSдpость прEм8ApыX), gen. qualitatis (гaac XRAAKI), gen. materiae (pkкa сAз).

Celkem tedy genitiv v jazykozpytných pracích Dobrovského nebyl dosti prozkoumán a jmenovitě zdaleka nebyla tehdy ještě vystižena rozmanitost a významové bohatství genitivu slovanského. Ale dobře jsou vystiženy některé podstatné věci a výborně vy pozorovány některé detaily.

Dativ je vlastně nejzajímavějším pádem slovanského pádosloví, neboť obsahuje některé vazby čistě slovanské, některé sice indoevropského původu, ale na slovanské půdě svérázně rozvité. Takové charakteristické vazby jsou zvláště: z funkcí adverbálních dativ cílový (bezpředložkový) a dotykový, dat. causae, dat. possessivní u slovesa Tн; z dativů t. zv. volných je to kromě ide. dat. commodi et incommodi zvláště dat. ethicus a dat. respectivus (dat. iudicantis), pak dat. finalis; z adnominálních funkcí je to zvláště bohaté rozvití dat. possessivního; vazba dvojího dativu; konečně k tomu přistupují dvě charakteristické vazby církevněslovanské, dativus cum infinitivo a dativus absolutus. Dobrovský nerozeznával sice ještě všech podrobností, podobně jako u genitivu, ale dobře vystihl základní rysy dativních funkcí. Je to tím cennější, že u Smotrického právě výklady o dativu byly slabé, a o dat. c. inf. ani o dat. absolutním se tam Dobrovský poučiti nemohl.246)

Dobrovský tedy svým stručným způsobem zachycuje (p. 629-637): dat. obiecti u sloves dávání (verba dandi et similia); dat. adnominální, zvl. possessivní: ckт YEA0в ком Joh. 1, 4; верси горам Gen. 8, 5; мати всѣм градим PSCкм Nestor; enac mips Joh. 4, 42; скрEжEт 3860м Matth. 22, 15 a j.;247) dat. při slovese истъ: аше ми єсть стобою мpkти Marc. 14, 31. Z ostatních dativů má jen porůznu doklady bez bližší specifikace.

Četněji dokládá dativus cum infinitivo a dativus absolutus, ale vazeb těch nevykládá. Citujeme některé z jeho dokladů. Dat. c. inf.: Iстh жE оYMPетH нHшEMS и NECENS ELITH APPALI HA AонO ARPAAMA Luc. 16, 22; dat. absol. que paшns csis в' сустех их, Tns Boboems oůons Psal. 77, 30; неходашим же им

246) Viz zde č. I. str. 45.

247) Při tom s pochvalou vzpomíná (p. €30) Fr. C. Altera: Laudanda hic mihi est Fr. C. Alteri sedulitas, qui quamvis e Grammaticis nosse poterat, usum Dativi pro Genitivo esse valde frequentem apud Veteres, tamen hanc in rem plures codices consulere voluit, e quibus collecta exempla in Miscellaneis philologico-criticis (Vindob. 1799. .) pag. 35-69 consignavit.

и сонмиша, Ęióvrov òé, Act. 13, 42; двѣма же лѣтома скончакWEMACA Act. 24, 27. Všecky jeho doklady však nejsou stejně výrazné jako tyto a zvláště v odstavci o dat. c. inf. lze některé označiti jako pochybné.

Lokál slovanský neposkytuje tolik látky jako dativ. Dobrovský si byl dobře vědom hlavní věci, že totiž novější lokál slovanský není možný bez předložky, ale původně že byl i bezpředložkový, zejména u sloves složených s předponou при- а Ha a u jmen rovněž tak utvořených. Doklady jeho jsou tu nanovo ukazují jeho podrobné srovnávací studium biblických textů. Všímá si zejména toho, že Ostrožská bible v některých případech zachovává ještě starobylý lokál bezpředložkový, v jiných jej již doplnila předložkou nebo nahradila dativem dotykovým. Zvláště zná Dobrovský vazby slovesa коснжти са: жертка же его облацѣх коснется Job. 20, 6; неприкасаются жидоке самартных Joh. 4, 9; належація ємъ (sic) народ Luc. 5, 1; прилежа єм Luc. 10, 34; пригвозди страсѣ твоем плоть мою; причешаийсе млѣцѣ Hebr. 5, 13; приближаемся коз Hebr. 7, 19. U jmen: ЖЕ НЕБАШЕ прилепна мужѣх Num. 31; Бороке неприклонни кках его, и ЕЛЇЕ НЕБЫСТ приклонно Праслку его

Ezech. 31, 8.

Pěkně si povšiml Dobrovský příslovečných lokálů místních a časových. Tak cituje ze subskribce Ostromirova evangelia z r. 1057 KERK a Horkгopoдk (p. 640) a z bible zvláště Deut. 4, 42. ни вчера, ни третієм дни под Ti zes zай τῆς τρίτης.

Instrumentál nazývá Dobrovský, jak již pověděno, casus Sociativus (pag. 640-645). Ve slovanském pádosloví je instrumentál stejně charakteristickým pádem jako dativ. Je významný již po formální stránce, neboť z evropských jazyků indoevropské skupiny jenom větev baltská a slovanská zachovaly tvar instrumentální v plném rozsahu a nesmíšený s jinými pády; k této formální stránce pak přistupuje neobyčejně bohatá významová rozmanitost slovanského instrumentálu, který zejména v oboru příslovečných určení vyvinul svérázné a zajímavé vazby.248)

Z tohoto bohatství zachytil Dobrovský jenom několik málo rysů, totiž: instr. instrumenti, jako: roзagншa EPO Oyetki своими и языком своим солгаша ем$ Psal. 77, 36. не кленитеся (Ostrog. не клентеса) ни НЕБОМ, НИ ЗЕМЛЕЮ, НИЖЕ ИНОЮ КОЮ Kamtrol Jac. 5, 12. Instr. auctoris (agentis) u passiva: кса мнѣ предана суть оцем моим Matth. 11, 27. познан бысть [wсn sрATIE CROES Act. 7, 13. Jiné instrumentály adverbální podrobněji nerozlišeny, podobně jako jsme to našli v jiných pádech; dobře však zdůrazněna slovesа напоитн, HACKITHTH,

248) Kromě cit. mluvnic srv. k slov. instrum. zvláště A. A. Potebnja, Нзъ записокъ по русской грамматикѣ П.2 (Charkov 1838) s. 443-534.

исполннтн, která místo genitivu partitivního mohou u sebe míti té instr. materiae млеком вы напоих а не брашном 1 Cor. 3, 2. Instrumentál doplňkový pokládal Dobrovský za příznak čisté slovanské syntaxe do té míry, že nominativ praedikativní v několika svých dokladech vytýkal jako graecismus (p. 643). Graeco conformius, sed neglecta Syntaxi Slavica, pro qua dialecti Russica, Bohemica et Polonica innumera praebent exempla! Zde se dal jistě zavésti novodobým spisovným jazykem ruským a polským. V české mluvnici nestál na tak výlučném stanovisku: citoval tam vazby dvojího nominativu a vykládal, že nom. praedikativní bývá velmi často instrumentálem nahrazován; nominativ mu zde tedy byl pádem původním; ovšem v 2. vyd. se poněkud více přichýlil k instrumentálu praedikativnímu (Ausführl. Lehrgeb. 369-370, Lehrgeb. 285). Také doklady Dobrovského na instr. praedikativní nejsou všecky stejnorodé: tak jiný jest instr. u slovesa nazývání прoчïн прозRAшACK p8cko Nestor, a jiný odstín (qualitativní) jest v dokladě скже царицею и вдова нѣемь Арос. 18, 7.

Instr. pretii je u Dobrovského dobře doložen: Arkma стома пѣназь хлѣбы не довлѣют им Joh. 6, 7. (pod. Marc. 6, 37). ЕДИН Б Должен патію cwT динарій Luc. 7, 41 a j. Kromě toho ještě příslov. instr. času, jakо ношо и Aнo a některé instr. adnominální bez podrobnějšího rozlišení (zvl. instr. vztahu възрастом мал, скуден разумом, лѣп очима, немошен ногама а ј.) Spravedlivě ovšem musíme přiznati, že k pozorování některých zvláštních instrumentálů slovanských (jako je komitativní, causae, modální, distributivní, vnitřní či „malující“)21) — poskytovaly biblické texty málo příležitosti.

Ze syntaxe infinitivu neuvedl Dobrovský nic než rozdíl mezi infinitivem a supinem. Dobře věděl, že supinum se klade po slovesech pohybu a že ve starých textech jest u supina objekt v genitivě; jaké povahy je tento genitiv, tou otázkou se nezabýval (p. 645/6). Věděl, že v mladších textech se supinum nahrazuje infinitivem.250)

Podobně kratičký je výklad o syntaxi participia. Dobrovský zde mylně soudil, že participia po slovesích smyslového vnímání jsou graecismus (Graecorum more, p. 646/7). To překvapuje tím spíše, že našel takové vazby i v textě nepřeloženém, totiz v Kijevském letopise: МНАША КНАЗА ПРИШЕДША; НЕВИДИШИ MA BOAнS C8шps (fem.). V Nestorovi si povšiml také zbytku stadia, kdy participiální vazba měla hodnotu samostatné hlavní věty, takže spojení participia se slovesem určitým je vlastně souvětím souřadným a proto má spojku kopulativní: сpaзившимаса полкома и побѣди гарополк олга. Dobrovský ovšem nepodal tohoto výkladu, nýbrž se svého logického stanoviska pokládal 249) Srv. K. Brugmann, Grundriss II. 2 (Strassburg 1911) s. 536; Vondrák VSG II, 352.

250) Viz výše str. 143.