První dějepisné spisy objevují se v písemnictví římském teprve ke konci druhé války punské. Již sice dlouho před tím jednak od osob úředních, jednak od mnohých soukromníků události jednotlivých let byly v Římě pilně zaznamenávány, ale k dílům literárním v oboru tom dospěli Římané teprve v době dotčené. Byli to na největším díle členové vynikajících rodů, kteříž tehdy spisy dějepisné skládali, hlavně za tím účelem, aby památka slavných činů římských z myslí občanů nevymizela, nýbrž se udržujíc k napodobení jich další pokolení vedla a povzbuzovala. Avšak první dějepisci oni vykládali děje bez náležité kritiky, nevystihujíce příčinné souvislosti jich i nelišíce hrubě pravdy historické od báje a liché pověsti. Ježto pak líčili události dle jednotlivých let, rok po roce, nazýváni jsou annalisty. Annalisté ti obírali si obyčejně výklad celých dějin římských za úkol i vypisovali děje od příchodu Aeneova do Italie až po svou dobu, a to tak, že věk nejstarší odbývali stručně a přehledně, dobu pak sobě bližší vykládali šíře a zevrubněji. Zajímavé jest, že první z řečených annalistů nepsali latinsky, nýbrž řecky. Příčina toho bude asi ta, že chtěli, aby v širší kruhy vzdělanců vůbec známost dějin římských světovým jazykem tím pronikla. Jsou pak to jmenovitě tito, kdo psali o dějích římských řečtinou Q. Fabius Pictor, L. Cincius Alimentus, C. Acilius Glabrio, Aulus Postumius Albinus. První, jenž užil latiny při výkladě historickém, jest přísný Staroříman M. Porcius Cato Censorius v polovici 2. st. př. Kr.; neboť ve své národní hrdosti pokládal za nedůstojné Římana psáti co jazykem řeckým místo latinským. Jeho dějepisné dílo zvalo se Origines (Počátkové) i tvořilo, jak se dovídáme, sedm knih, z nichž první tři obsaho 584439 valy prvotiný dějin (založení) Říma a měst italských odtud název díla —, čtvrtá jednala o první punské válce, pátá o válce s Hannibalem, šestá pak a sedmá podávala dějiny další až ku konci života autorova (r. 149 př. Kr.). Dílo to vyznačovalo se názorným a živým líčením Cato i celé řeči, mezi nimi i své, sem vkládal, spojováním dějů ve větší celky, přihlížením ke zjevům kulturním a především vroucím vlastenectvím. Ale formou bylo ještě drsné a neúpravné. Po Catonovi následuje až po dobu Ciceronovu delší řada dějepisců; neboť též vynikající členové stran politických účastní se tu hojně práce dějepisné, namnoze is tendencí politickou. K výkladu svému volí již po příkladě Catonově zpravidla jazyk latinský. Z doby Catonovi nejbližší jsou L. Calpurnius Piso Frugi (kons. r. 133), jenž napsal historii římskou od nejstarších dob až po svůj věk, suchopárně sice a prostě, ale svědomitě a střízlivě, C. Sempronius Tuditanus a C. Fannius Strabo, zeť Laeliův a přítel Scipiona mladšího. Důležitější jest L. Coelius Antipater, jenž obmeziv se výkladem druhé války punské, stal se zakladatelem historické monografie v literatuře římské. Díla jeho, i slohovou stránkou vynikajícího, nemalou měrou, jak se podobá, užil Livius při líčení války s Hannibalem. Na dějinách své doby přestal Sempronius Asellio, u něhož pozorujeme již snahu vypátrati příčinnou souvislost fakt historických čili vykládati děje pragmaticky. Od konce století 2. př. Kr. vyskytují se i autobiografie; osoby politicky činné vykládaly v nich veřejnou působnost svou i hájily spolu jednání své proti útokům na ně podnikaným. Tak pojednal o svém životě M. Aemilius Scaurus (kons. r. 115), Q. Lutatius Catulus, vítěz nad Cimbry, P. Rutilius Rufus, muž bezúhonností vynikající, ale od nepřátel příliš stíhaný. Podobně později diktator Sulla zůstavil paměti svých činů. Za doby Sullovy setkáváme se opět s některými památkami jednajícími o celých dějinách římských aneb aspoň o velké části jich; jsou to díla tak zv. mladších annalistů. Náleží sem Q. Claudius Quadrigarius, jenž vypsal historii římskou od požáru gallského (r. 389) až po svou dobu, pokládaje dějiny starší pro za niknutí písemných památek nehodou onou za zcela nespolehlivé. Psal sice mluvou starožitnou, ale ve věcné stránce, jak se zdá, obezřele a poněkud kriticky. Dále jest Valerius z Antia, zpravodaj velmi nespolehlivý, zejména v datech číselných přehánějící, ale jinak živě a namnoze ozdobně příběhy vykládající. Se stanoviska plebejského, demokratického psal o dějinách římských C. Licinius Macer (tribun lidu r. 73). Všech těchto tří spisovatelů užíval hojněji, jak se podobá, Livius. Nejdůležitější z annalistů tehdejších zdá se býti L. Cornelius Sisenna, jenž v historiích svých obmezil se událostmi své doby a vyložil děje od války spojenecké (r. 90) až po smrt Sullovu (r. 78). Dílo jeho bylo co do věci pečlivě a svědomitě složeno, ale mluva jeho byla strojená a nechutná, namnoze archaická. Přes veliký počet spisů historických, jež vykazovala literatura římská po dobu Ciceronovu, nebylo tu památky dějepisné, která by sepsána byla způsobem ozdobným a lahodným, která by vyhovovala pokročilému vkusu tehdejšího vzdělaného světa římského, vkusu vybroušenému rhetorikou a četbou uhlazených, vzorných památek hellenských. V tom smyslu pronáší stesk Cicero ve spise de legibus 1, 5, pravě: a best historia litteris nostris, t. j.,,nedostává se řádného dějepisného díla literatuře naší". Cicero sám, jenž pokládal - ovšem neprávem dílo dějepisné zvláště za úkol řečníkův, za opus oratorium maxime, pomýšlel na sepsání spisu takového, maje se k tomu za schopna, ježto ovládal jako dovedný řečník stránku formálnou úplně. Ale pro náhlý konec svůj nedospěl k vykonání úmyslu toho. Po zdárných pokusech historických se strany Caesarovy a Sallustiovy bylo souzeno provésti úkol ten teprve za principatu Augustova Titovi Liviovi. O Liviově životě a činnosti literární. Titus Livius narodil se r. 59 př. Kr. v Patavii (nynější Padově) v severní Italii z rodičů, jak se zdá, vážených a zámožných. Nabyv pečlivého vychování doma, odebral se do Říma, by dovršil tu vzdělání své. Není pochyby, že horlivě pěstoval zde zvláště studia filosofická, rhetorická a historická; neboť ve všech |