2. Richard Charmatz, Adolf Fischhof. Das Lebenbild eines österreichischen Politikers. Stuttgart und Berlin 1910. S. 461. Čes. Čas. Hist. XVII., 108-117.

3. A. O. Zeithammer, Zur Geschichte der böhmischen Ausgleich versuche (1865-71). I. Teil. Von Belcredi zu Hohenwart. Prag 1912. Čes. Čas. Hist. XVIII., 360—5.

4. Václav Chaloupecký, Frant. Palacký, Zlatoroh, sv. 10—12. Praha 1912. Čes. Čas. Hist. XX., 110-111.

5. Ant. Hajn, Výbor prací 1889-1909, díl I.—III. Praha 1912. Čas. Musea král. čes., LXXXVIII., str. 213–214.

6. J. B. Novák, Briefe des Feldmarschalls Fürsten Schwarzenberg an seine Frau 1799-1816, Polní maršálek Karel, kníže ze Schwarzenberka, Field-marshal prince Schwarzenberg, Lipsko. České glossy k stoletým oslavám. Čas. Musea král. čes. LXXXVIII., 339–342.

7. Josef Kalousek, Dodavek k řádům selským a instrukcím hospodářským 1388-1779. Praha 1913. 29. díl Archivu Českého, str. 615. Čas. Musea král. čes. LXXXVIII., 94–95. 8. Robert Maršan, Předbřeznové Rakousko. Český čtenář. čas. Musea král. čes. LXXXVIII., 95-96.

9. Josef Volf, Vyšetřování vlivu novinářských zpráv o revoluci francouzské na selský stav v Čechách r. 1789. (Osvěta 1913.) Čas. Musea král. čes. LXXXVIII., 220.

10. Josef Volf, Příspěvky k dějinám stolice českého jazyka na pražské universitě. (Osvěta 1913.) čas. Musea král. čes., LXXXVIII., 220.

11. J. Javůrek, Paměti ze života mého sepsané v 82. roce věku mého. (Osvěta 1913.) Čas. Musea král. čes. LXXXVIII., 220. 12. J. V. Prášek, Hejtman Cellar. (Osvěta 1913.) čas. Musea král. čes. LXXXVIII., 221.

13. Ferdinand Menčík, Slovanské vědomí Jana hr. Harracha. (Osvěta 1913.) čas. Musea král. čes. LXXXVIII., 221. 14. Josef Pešek, František Cyril Kampelík o Janu Hostivítu Pospíšilovi. (Osvěta 1913.) čas. Musea král. čes. LXXXVIII., 221.

15. Jaroslav Božek, Rozptýlené kapitoly o životě a dílech Dra Ignáce Hanuše. (Osvěta 1913.) čas. Musea král. českého LXXXVIII., 221.

16. Josef Borovička, Návrh hraběte Wurmbranda z roku 1848 na přeměnu stavovského sněmu. Věstník král. čes. Společnosti Nauk, tř. I., roč. 1913. čas. Musea kr. čes. LXXXVIII., 349-350.

17. Adolf Srb, Z půl století. Kniha vzpomínek. Praha 1913, str. 286. Česká věda I. (1914), 227.

18. Rudolf Sieghart, Zolltrennung und Zolleinheit. Die Geschichte der österreichisch-ungarischen Zwischenzoll-Linie. Wien 1915. S. 413. Čes. Čas. Hist. XXI., 421–426.

19. Hugo Traub, Ohlas říjnové revoluce na Moravě. Zvl. otisk z čas. Mor. Musea zemského. Brno 1914. Str. 98. Čas. Musea král. čes. LXXXIX., 109-110.

20. Hugo Traub, Pokus Fričův o návrat do vlasti roku 1871. (Zvl. otisk z Naší Doby. Úryvek z díla o J. V. Fričovi.) Čas. Musea král. čes. LXXXIX., 110—111.

21. Hanuš Opočenský, Hnutí dělnictva v továrnách na kartouny roku 1844. (Česká revue 1914.) Česká věda, II., 236-237. 22. Kamil Krofta, Válka roku 1866 a české snahy státopráv. (Česká revue 1917/18.) Česká věda II., 237.

23. Kamil Krofta, A. Gindely o českém řádu korunovačním roku 1866. (Čes. Čas. Hist. 1917.) Česká věda, II., 237–238.

24. Servác Heller, Z minulé doby, I., II. český čtenař, 30 a 40. Česká věda II., 238.

25. Eduard Grégr, Denník II. Vydal Zděnek Tobolka. Český čtenář 27. Česká věda, II., 238-239.

26. Josef Kaizl, Z mého života, III., 1, 2. Vydal Zděnek Tobolka. Praha 1914. Česká věda II., 240-245.

27. Karel Adámek, Z pamětí ku pětadvacetiletému jubileu vídeňských úmluv. (Česká revue 1915.) Česká věda II., 245. 28. Wilhelm Schüssler, Die nationale Politik der österreichischen Abgeordneten im Frankfurter Parlament. Berlin und Leipzig 1913. S. X-77. čas. Matice Moravské, XLI./XLII., 439-444.

29. Richard Charmatz, Minister Freiherr von Bruck, der Vorkämpfer Mitteleuropas. Sein Lebensgang und seine Denkschriften. Leipzig 1916. S. X-281. čas. Mat. mor. XLI./XLII., 445-446.

30. Frant. Hrubý, Rozsah a výnos velkostatku biskupství olomouckého v první polovici 17. století (1636-7). (Agrární Archiv, roč. IV.) čas. Mat. mor. XLI/XLII., str. 516. 31. Hugo Traub, Ze života a působení Egberta hraběte Belcrediho. (Česká revue 1916.) - Jak došlo na ,,selský sněm" moravský r. 1848. (Agrární Archiv, roč. IV.) — K ohlášení Pillersdorfovy ústavy na Moravě. (čas. Musea král. čes. 1917.)- Příspěvek k volbám moravským na říšský sněm ve Vídni roku 1848. (Časopis Mor. musea zemského 1915.) Čas. Matice moravské, XLI/XLII., 535–536.

32. R. Traub, Kabinetní listy z 23. března a 8. dubna s hlediska práva jazykového. Praha 1919. Čes. Čas. Hist. XXV., 116—8. 33. H. Traub, Poslední český pokus o vyrovnání s Rakouskem 1871. Brno 1919. Čes. Čas. Hist. 241–244.

Sborník r. III.

Sig. 2

17

34. Paul Deschanel, Gambetta. Figures du Passé. Paris 1919. Čes. Čas. Hist. XXVI., 244-248.

35. Josef Pekař, Z české fronty, díl I., II. Český čtenář, 36, 43. Praha 1917 a 1919. Čes. Čas. Hist. XXVI., 249-252.

36. A. Bajerová, Z české revoluce 1848. Čes. Čas. Hist. XXVI., 288 289.

37. H. Schlitter, Aus Österreichs Vormärz, II.: Böhmen. ZürichWien 1920. Čes. Čas. Hist. XXVIII., 236-239.

38. Albín Bráf, život a dílo. I.: Paměti. Vydal Jos. Gruber. Prana 1922. Čes. Čas. Hist. XXVIII., 477–482.

39. L. Borský: Z civilního generálního štábu. Praha 1924 (Knihovna,,Památníku odboje“ č. 40) s předmluvou Jana

Heidlera.

Heidlerův nekrolog přinesly téměř všecky naše denní listy, (jednak ke dni 29.-30. května, jednak ke dni 7.-8. června (den pohřbu), z nichž zvláště třeba vytknouti vzpomínku M. Weingarta v Nár. Listech 1923, č. 145, Arne Nováka (,,Media in via") Lidové Noviny 1923, č. 266, 280 a Julia Glücklicha tamže č. 266. Obsáhlejší nekrolog je v čes. Čas. Hist. 1923, str. 174-180 od Václava Chaloupeckého a v Almanachu České Akademie 1924, str. 119-126 od prof. Josefa Pekaře.

&

ANNALES DE LA FACULTÉ DE PHILOSOPHIE DE L'UNIVERSITÉ KOMENSKÝ - BRATISLAVA

Anné IIIème

(Tchécoslovaquie).

No 27. (1.)

Jan Heidler

MÉMOIRES DE MARIE ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ.

Le regretté professeur d'histoire générale des temps modernes à la Faculté de philosophie de l'Université Komenský, Jan Heidler, préparait, depuis plusieurs années, une biographie étendue de l'homme politique tchèque le plus marquant dans la seconde moitié du XIXe siècle, Fr. Lad. Rieger. Cette biographie, placée dans le cadre de l'histoire politique européenne, devait permettre de retracer toute la vie nationale de l'époque. La mort prématurée de Heidler, décédé le 28 mai 1923, à l'âge de quarante ans, mit fin à l'entreprise. Dans la succession de l'historien on ne trouva que des travaux préliminaires, notamment des extraits de la correspondance de Rieger, édités en 1924 par les soins du professeur Šusta dans les publications de l'Académie tchèque, et le présent article, relatif aux mémoires de Marie Červinková, née Riegrová, fille aînée du leader.

Marie Červinková-Riegrová commença à écrire dès la jeunesse; ses productions littéraires les plus connues sont les livrets de plusieurs opéras de Dvořák (Dimitri, les Jacobins). En vue d'écrire la biographie paternelle, elle rédigea les Mémoires ici utilisés. Demeurés en manuscrit environ 6000 pages grand format et ignorés du public, ils constituent une abondante source d'informations sur la période de politique active des Tchèques au Reichsrath, de 1879 à 1891. On y trouve des renseignements détaillés sur les travaux de Rieger, sur ses négociations, discours et entretiens politiques, sur les séances importantes du Parlement de Vienne; le portrait de nombreux hommes politiques, écrivains et musiciens; des tableaux représentant la vie intime de Rieger dans sa famille ou dans la petite société qui fréquentait sa maison de campagne de Maleč.

Parmi les multiples faits exposés par cette femme, aux vues larges, cultivée et impartiale, Heidler s'attache uniquement à ce qui permet d'expliquer la chute du parti vieux-tchèque, dont Rieger était le chef, chute survenue au cours des élections pour le Reichsrath, en 1891. Le motif généralement invoqué était la trop grande confiance accordée par Rieger au président du con

seil Taaffe et au gouvernement viennois; dans son ouvrage,,La Bohême depuis la Montagne Blanche", Ern. Denis voit là une marque patente de naïveté. Heidler, prenant pour base les Mémoires de Marie Červinková, s'élève contre cette opinion. Si, en 1879, après la période d'opposition passive, Rieger décida de siéger à nouveau au Reichsrath avec ses députés; si, en 1890, il accepta le,,compromis", selon le désir de Taaffe, il ne le fit point par crédulité. Il avait, au contraire, mûrement réfléchi, pesé les diverses éventualités. Mais, modéré, il estimait en toute justice les forces du gouvernement et les siennes propres ; l'intérêt de la nation exigeait, pensait-il, qu'il se maintînt à droite, au Parlement de Vienne, et suivît une politique positive. Foncièrement honnête (donc, peu diplomate), il proclama cette vérité décriée, faisant appel au bon sens, à la réflexion de ses auditeurs et de ses lecteurs. Le procédé péchait par excès de franchise à une époque où, dans les Etats voisins et dans la monarchie austrohongroise elle-même, les classes populaires, non encore éduquées à ce point de vue, plus accessibles à la démagogie qu'aux arguments calmes et raisonnables, venaient d'être admises à la vie politique par le suffrage nouveau.

Ce qui détermina la chute de Rieger, ce fut non seulement le changement de la situation intérieure et extérieure, mais le changement de génération, les modifications intervenues dans la structure politique et sociale bref, l'introduction d'une tactique politique, à laquelle Rieger ne pouvait se prêter.

Au présent article se trouve jointe une Bibliographie complète des divers travaux de Jan Heidler.